Jan I. (1310–1346) byl synem lucemburského hraběte a pozdějšího římského císaře Jindřicha VII. (1308–1313). V roce 1310 mu byla spolu s rukou princezny Elišky Přemyslovny nabídnuta česká královská koruna. Tímto svazkem nastoupila na trůn nová dynastie, za níž český stát dosáhl svého největšího historického významu a rozmachu. Jan se sice vzdal císařské koruny, nicméně neustále rozšiřoval územní základnu svého rodu a položil tak základy útvaru nazývaného země Koruny království českého. Pod vládou Jana I. se tak ocitly nejen rodové Lucembursko, Čechy a Morava, ale postupně také Chebsko, Horní Lužice, část slezských knížectví a državy v severní Itálii. Mladší syn Jan Jindřich měl sňatkem získat Tyroly a Korutany. V mincovnictví navázal plně na svého tchána Václava II. – razil pražské groše a parvy. Krátkodobě razil jako jediný panovník i půlgroše. Mimo České země razil Jan I. v Lucembursku esterlin a půl esterlin a v Itálii místní grosso. V roce 1325 zavedl v Praze ražbu prvních českých zlatých mincí – florénů. Ty byly pojmenovány podle svého vzoru, ražeb lombardského města Florencie.