Marie Terezie (1740/1742-1780), nejstarší dcera posledního Habsburka Karla VI. (II.) a Alžběty Kristiny Brunšvicko-wolfenbütelské, manželka císaře Františka I. Štěpána Lotrinského, nastoupila na trůn po smrti svého otce Karla VI. Stalo se tak na základě tzv. pragmatické sankce – zákona, který ustanovil nedělitelnost habsburských zemí a následnictví v habsburském rodě nejen po meči, ale i po přeslici. Přesto okolní panovníci neuznali její dědické nároky a vystoupili proti ní. Karel Albrecht Bavorský vznesl nárok na Čechy a rakouské země, Fridrich II. Pruský na Slezsko a Fridrich August II. Saský na Moravu. Zprvu tento boj prohrávala – Karel Albert se stal 1741 jako Karel III. českým králem (posléze 1742 jako Karel VII. i římským císařem) a Fridrich II. obsadil Slezsko. Obratnou politikou a shodou politických okolností se však Marii Terezii podařilo zachránit většinu jejího dědictví. Na sklonku roku 1742 získala zpět Čechy, jedinou významnou a trvalou ztrátou tak bylo odtržení většiny Slezska od české koruny. Roku 1745 se její manžel František I. Štěpán stal císařem a Marie Terezie tak císařovnou, avšak pouze z titulu manželky. Po jeho smrti roku 1765 se stal císařem a spoluvládcem v dědičných zemích jejich nejstarší syn Josef II.