František Josef I. (1848-1916) byl nejstarším synem arcivévody Františka Karla a Žofie Bavorské, synovcem císaře a posledního korunovaného českého krále Ferdinanda I. (V.). Na trůn nastoupil v revolučním roce 1848 v Olomouci, kam císařská rodina utekla z Vídně. Jeho nástup byl reakcí na revoluci a ústupky Ferdinanda I., který byl nucen vzdát se trůnu (zároveň se vzdal trůnu i jeho následník a otec Františka Josefa František Karel). S nástupem mladého 18letého císaře se k moci dostala reakční strana, která krutě potlačila revoluci 1848. Jeho vláda byla obdobím neustálých porážek na mezinárodním poli, které navíc vyvolával svým velikášstvím (především Sardinie 1859, Prusko a Itálie 1866, Srbsko 1914). Poslední z nich se stala jeho mocnářství osudnou. Vnitřní politika byla obdobou vnější. Císař byl nucen k četným drobným okolnostmi vynuceným ústupkům nebývale se rozvíjející společnosti. Absence „státní“ ideje a politiky vedla k nespokojenosti všech národů monarchie, která se odrážela i ve vlastní rodině panovníka. Zastřelení bratra mexického císaře Maxmiliána (1867), sebevražda korunního prince a jediného syna Rudolfa (1889), zavraždění manželky Alžběty „Sissy“ (1898), zastřelení synovce a následníka Františka Ferdinanda d’Este (1914), jsou jen vrcholky nespokojenosti s vládou jeho císařského a královského veličenstva.